(CZ) Spadlo - experiment

Každé slovo vzniká z jiného
            slova, které bylo vzneseno proti nebo kvůli
            slovu, které odpovídalo na
            slovo pronesené o
            slovu a
            slovem zaniká.

Šel______
Šla_____
Šlo____
Šli___
Šle||

Symbol
symbolu je
symbolu bratrem. Nechápou nás, bratře. Nevadí. Člověk vytvořil
symbol, aby o
symbolu mohl vyprávět. Až tě udeřím
symbolem, vsaď se, že to neucítíš.

Nehet roste z
nehtu směrem k
nehtu, až do něj zaroste. Hledím na svůj
nehet, s tím vším, co vím o svém
nehtu, co všechno jsem zažila se svým
nehtem.

Okno hledělo z
okna, samo ze sebe, a povídá tomu
oknu, tedy sobě: „Nevidím
okno. V
oknu není nic. Všechno je až za
oknem.

Dveře stály na zápraží. Přemýšlely, jestli se dům obejde bez
dveří. Chtěly totiž zajít na návštěvu k jiným
dveřím. Už ty
dveře dlouho neviděly. Stály ve
dveřích a nevěděly, jestli smí zajít za
dveřmi.

Šla       tužka a prošla kolem jiné
            tužky. Řekla té
            tužce, že takovou
            tužku ještě nepotkala, že o takové
            tužce zatím jen slyšela. A prostě šla za tou
            tužkou.

Každé oko se rádo dívá. Čím by byla hlava, celý člověk bez
            oka? Napadlo nás někdy
            oku poděkovat? Nějak se o
            oku pochvalně zmínit? Zamyslete se. Já teď jdu se svým
            okem na procházku.

Knížka měla velice ráda svého člověka. Člověk bez
knížky nikam nechodil. A to se
knížce líbilo. Myslela si, že i člověk má
knížku velmi rád. Několikrát i o
knížce vyprávěl přátelům. Ale jednoho dne ji dočetl a s
knížkou byl konec.

Byla jednou jedna krásná      náušnice. Ale jednoho dne se na ní rozzlobilo ucho. Už mělo
                                               náušnice dost. A chtělo to dát
                                               náušnici najevo. Jednou tedy vyhodilo
                                               náušnici na zem. Jenomže jejich člověk o
                                               náušnici pečoval a hned ji nasadil zpět. A tak to muselo ucho s
                                                náušnicí ještě vydržet.

Žil byl v jednom obchodě velice ošklivý      svetr. Lidé si toho                                                                    svetru na stojanu vůbec nevšímali.
                                                                       Svetru to bylo pochopitelně líto. Nikdo si
                                                                       svetr nechtěl koupit. V tom se ve
                                                                       svetru zrodil plán. Spletl se dohromady s jiným                                                                 svetrem. A vznikl z toho úplně jiný, zvláštní
                                                                       svetr. 

(CZ) Duchovní - báseň

Řekněme,

Že život je lidský

A smrt je božská.

Ovšem,

Nazývám takto tyto dvě etapy

Pouze z nedostatku vhodnějších slov.

Vidíte.

Slova.

Byla stvořena k popisu.

A k čemu tedy jsou,

Když ani tak základní věc popsat nedovedou?

Zase!

Zase vidíme jen černě a bíle.

Život a smrt.

Jsou slova výsledkem toho,

Jak vidíme svět,

Nebo vidíme svět

skrze naše slova?

Slova jsou lidská

A city jsou božské.

A proto tohle,

Ať je to cokoliv,

Nemůže nikdy naplnit svůj pravý účel.

Protože to,

Co je ve mně,

V mé duši,

To,

Co chce tak moc ven a mezi lidi,

To je cit.

Pocit.

Nejsou to slova.

A to je,

Myslím,

Základní problém všech,

Kdo píší.

Bože,

Nebo bohové,

Snad alespoň záchvěv dolehl do Vašeho světa.

(CZ) Modlitba - báseň

Smrt
všem představám.
Smrt mrtvolám.
Smrt nám všem,
kdož věříme.
Život skutečnosti.
La mort pour tous les déjá vus.
La mort pour tous les déjá vus…
Pohřeb.
Pohřeb ať nikdo nestrojí.
O tělesné schránky ať se nikdo nestará.
Stopy ať po sobě nikdo nezametá.
Neztrácejme čas, přátelé.
Je to jedna z těch vražd,
které jsou pro dobrou věc.
Jen smítka
uvízlá ze nehty,
ve vlasech,
v záhybech šatů
si nechme.
Ať nás se zemí pojí alespoň něco.
Teď se už můžeme vznést.
Smyli jsme krví krev.
Jsme čistí.

(CZ) Horizont - minipovídka

Horizont je místo, kde se nebe zdánlivě dotýká zemského povrchu.

            Lidé o něm většinou říkali, že je „takovej roztomile divnej“, „zvláštní, ale fajn“ nebo „to je těžký, je prostě jinej.“ Byl vážně divnej, zvláštní, jinej, fajn i roztomilej. Nevadilo mu to, proč taky. Bavilo ho sledovat reakce lidí, když se ho třeba zeptali, čím se živí. „Tak nijak ničím, čas od času pronajímám zahradu nebo altán.“ Nebo kde vůbec bydlí. „Na Horizontu.“

            Pírko. Pírko se jmenoval. Byl to prostě Pírko. Žil na samotě, v malinkém domečku se dvěma místnostmi. A terasou. Velkou, nádhernou terasou. Na Horizontu. Moc lidí tam nezabloudilo, nikoho nezval k sobě domů, ale přesto se čas od času někdo dozvěděl, jak moc speciální místo to je, a chtěl ho vidět. Takovým lidem Pírko rád uvařil čaj nebo kávu a posadil se s nimi na svou krásnou terasu. Rád jim vyprávěl a oni rádi poslouchali. O tom, jak jednou týdně chodí čtyři kilometry na vlak do města, aby si nakoupil. Jak je mu ve městě nepříjemně. Jak se zase rád vrací domů. Jak si už vlastně nepamatuje, jakým způsobem se svou matkou ten dům získali. Jak jeho matka zemřela radostí. Jak vlastně zemřela i nezemřela. Jak nechtěla být pohřbena na hřbitově. A jak teda leží támhle, přímo támhle, pod tím velkým smrkem na konci zahrady. Jak ten kříž, co má nad hrobem, sám vyráběl. A lidé od něj odcházeli s pocitem, že je v něm i něco strašidelného.

            Říkalo se, že se kolem Pírkova domu i nějací lidé ztratili. Že spoustu těch, co se sem vydali za tmy nebo brzy ráno, zmizelo. Těm, kteří takové zvěsti šířili, i těm, kteří je poslouchali, nemá cenu nic vysvětlovat. Málokdo chápe, co se tu s těmi zbloudilci vlastně dělo. Pírko to samozřejmě věděl. Kdyby mu to někdo popisoval, nerozuměl by. Ale on to vídával na vlastní oči. Taky věděl, že jemu se to nemůže nikdy stát. On sám se nikdy neztratí na dně, dole pod Horizontem, aby se pak objevil jako chomáč měkkého, přítulného světla, vyletěl skoro k obloze, pak se střemhlav zřítil zase dolů a od té doby každou noc tančil s ostatními světly kolem Horizontu. Ta světla byla jeho přáteli. Jedinými v samotě někoho, kdo žije vlastně na konci světa. Kdo žije tam, kde se nebe dotýká země.

            Pírko občas někomu zmínil, že si přivydělává pronájmem zahrady nebo altánu. Pronajímali si ho spiritisté, senzibilové nebo média, protože přes Pírkův pozemek proudila zvláštní energie. Stačilo se na dům podívat. Nevznáší se kolem něj nějaký stříbrný oblak...? Ne, to asi ne...

            Pírko miloval svou matku. Proto byl nesmírně rád, když noc po svém úmrtí matka přistoupila k jeho posteli a prosila ho, aby ji nedával na hřbitov. Aby ji pohřbil tady, kde bude moct být napořád se svým synem. Její přání vyplnil. Od té doby vídával její postavu, kterak mu zalévá květiny, stele postel, vaří čaj nebo zametá terasu. Pokaždé se na sebe usmáli, občas si i na chvíli popovídali. Pírko si nepřipadal vůbec podivně, když jediné bytosti, se kterými trávil čas, byly duše z údolí pod Horizontem a duch jeho matky. Lepší společnost si nedokázal představit. Lidé? Lidé ne. Lidé jsou jiní. Nevadili mu, ale neměl rozhodně potřebu se s nimi nějak družit. A osamělý? Nikdy.

            Ve svých rozhovorech s matkou jí Pírko pokládal otázky, které by si k ní nikdy nedovolil. Třeba kdo byl jeho otec. Neřekla mu to. Ovšemže ne. Byli jen jeden druhého. Nikoho jiného. I kdyby to měl být někdo, kdo je oba miloval. Dítě ale myšlenky na svého ztraceného rodiče nemůže zaplašit. Něco Pírkovi říkalo, že má otce mezi světly. Že pochází ze světel. Z těch duší, které se zamilovaly do tohoto místa stejně jako on. Má to v krvi. Má vůbec krev? Světla krev určitě nemají. Ale jeho matka měla. Jeho rodiče byli člověk a duše. On je tedy něco mezi člověkem a duší.

            Věděl, že až jednou zemře, zemře tady a nikdo ho nenajde. Neměl z toho strach. Přinášelo mu to úlevu. Splynout s tímhle místem. Navěky. Věděl, že až se to jednou stane, nic se nezmění. Budou tu s matkou žít šťastně jako teď. Nebo ne? Z lidí se stávají duchové, co se stává po smrti z duší? Nic. Duše totiž neumírají.

(CZ) Zamiloval se - minipovídka

Pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve když se vymrštil z postele, všiml si jí. Stála tam opřená o stěnu. Opravdu krásná. Ale kde se tam vzala? Z lesklého dřeva, nová, struny pevně napnuté, jen začít hrát. Basa. Tedy kontrabas, abychom se vyjádřili přesně. Prvotřídní kousek, i když se v tom zase tolik nevyznal. Pomalu k ní došel, sklonil se a zadíval se jí přímo do očí. Basa nemá oči, jistě. Ale v podstatě má. Not znal jenom pár, na základní škole trochu hrál na housle, ale roky a roky už na to nesáhl. Opatrně, velmi zlehka se dotkl strun. Přejel dlaní po prvotřídně tvarovaných bocích. Proč ty hudební nástroje vypadají vždycky jako ženy? Sedl si na zem vedle basy a poměřoval velikost svou a její. Jak tak měl lokty v úrovni jejího pasu, dostal nutkání ji obejmout. Ale to už by bylo moc. Kde se tu jenom mohla… To je přece úplně jedno. Nedokázal se zbavit pocitu, že stát na tvrdé zemi opřená o tvrdou stěnu musí být strašně nepohodlné. Vzal tedy deku z gauče v obýváku a podložil ji pod basu. Po chvíli se mu to už ale zdálo zase nepřirozené. Kdyby tak k ní tady ta záhadná síla, která ji sem dostala, nechala i futrál. Představoval si, jaký by se k ní hodil. Černý jak noc, uvnitř polstrovaný šarlatovým nebo smetanovým, spíše tedy smetanovým, sametem. A z vrchní strany by se stříbrnými písmeny lesklo jméno.
Kolik že je hodin…? Tři čtvrtě na deset. No co, porada už stejně dávno skončila, zavolá do práce a omluví se, že mu nebylo dobře. Takže má celý den čas. Přesně věděl, co bude dělat. Umyl se, oblékl se, vzal si do kapsy jen klíče a peněženku a vyrazil do města. Koupí basičce ten nejkrásnější futrál. A smyčec. Nebyl k ní ani smyčec.
Pozn.: Kurzívou vyznačené věty byly zadáním literární soutěže, pro kterou byla minipovídka napsána.

(EN) She was insane - poem

She was an insane child,
she didn't find little animals cute,
she took het games too seriously,
she liked to play criminal.
When she hurt herself,
she didn't cry,
she was interested
in the pain.
She loved being alone,
like completely alone,
she used to lock herself up in wardrobes
and she enjoyed the dark.
She borrowed a cigarette,
because she wondered
whe the adults like the taste.
She swallowed pills like candy,
because they were pink.
But they were bitter.
She spit them all over the living room,
because she wanted to spit.
Then she ran away
and waited
for that the people would think
when they would find the spit pink.
She cried from other people.
Because she wanted to play
and they wouldn't underestand her game
and they would think
she's insane.
She didn't want any friends.
She wasn't special at all.
She was just insane.

(CZ) Bláznivá - báseň

Byla bláznivé dítě,
zvířátka jí nepřišla roztomilá,
své hry brala vážně,
ráda si hrála na zločince.
Když se uhodila,
tak neplakala,
zajímalo ji,
jak to bolí.
Nejradši byla sama,
jakože úplně sama,
zavírala se ve skříních
a bavila ji ta tma.
Půjčila si cigaretu,
protože ji zajímalo,
proč to lidem chutná.
Spolykala prášky jako lentilky,
protože byly růžové.
Ale byly hořké.
Poplivala jimi obývák,
protože chtěla plivat.
Pak utekla
a čekala,
co si budou lidé myslet,
až najdou tu vyvrženou růžovou.
Plakala z ostatních lidí.
Protože si chtěla hrát
a oni by její hře nerozuměli
a mysleli by si,
že je blázen.
Nechtěla kamarády.
Nebyla nijak zvláštní.
Byla jen bláznivá.